Hrstka o reprezentaci i návratu do Zubří: Cílem jsou tři medaile za tři roky

Po 14 letech jste se vrátil do Zubří, jak si pochvalujete domácí prostředí?
Opravdu jsem se na to těšil, protože zuberští fanoušci jsou vynikající. Nemůžu si prostředí vynachválit, hlavně tedy v domácích zápasech. Doufám, že budou diváci stále chodit alespoň v takovém počtu, jako chodí. Přál bych si, aby na domácí zápasy chodilo klidně i více lidí, veškeré podpory si moc vážíme.

Výsledkově se sezona zatím nevyvíjí podle představ a Zubří se pohybuje ve spodních patrech Chance Extraligy. Čím to podle vás je způsobeno?
Nevyvíjí se to dobře. Takový vstup do sezony jsme si nikdo nepředstavovali. Počínaje mnou, určitě ani trenér a vedení. Nevím, čím to ale může být způsobeno. Všechno si ještě musí sednout. Ze startu jsme měli těžký los a kromě jednoho zaváhání doma s Novým Veselím jsme hráli čtyři těžká utkání. Jak doma rozjeté Brno, s nímž jsme získali bod, prohráli jsme doma s Plzní o gól, padli jsme i na Dukle a v Lovosicích, takže musíme navázat teď na dobré výsledky a do Vánoc neztratit ani bod, protože to si nemůžeme dovolit. Způsobeno to je možná tím, že máme mladý mančaft, je nový trenér i nový systém. Všechno si to musí sedat. Myslím si, že to jde pomaličku nahoru, ale za mě hrajeme dobře, akorát chybí body. Když se to obrátí k dobrému a budeme získávat body, bude to úplně super.

Kam byste to se Zubřím chtěl dotáhnout?
Mám zatím smlouvu na tři roky a je to pro mě pořád stejně dané. Tři sezony a tři medaile, je jedno, jaké budou.

Koučem Zubří je váš dobrý kamarád Ondřej Mika. Co říkáte na vzájemnou spolupráci?
S Ondrou jsem byl v kontaktu ještě dříve, než se stal trenérem. Hodně jsme tu situaci řešili spolu a já si to nemůžu vynachválit. S Ondrou jsem spokojený. Umíme odlišit kamarádství a profesionální přístup k práci. Navzájem se suprově doplňujeme. Když od nás chce nějakou zpětnou vazbu, krásně se o tom pobavíme. I naopak, když po nás starších chce nějakou odvedenou práci, taky toho nezneužijeme, že se známe odmalička, ale každý maká naplno. Je jedno, jestli jsme spolu vyrůstali a jsme kamarádi, umíme tyhle dvě věci odlišit. Jenom doufám, že naše vzájemná spolupráce bude gradovat tím, že budeme získávat body a pohoda bude ještě lepší, než je teď.

FOTO: Aleš Mičola (HC ROBE Zubří)

Máte bohaté zkušenosti s házenou v zahraničí, kde jste působil od roku 2011. Jak vás to posunulo v kariéře?
Bylo to mým snem si zahrát v zahraničí. Mým prvním vytouženým snem bylo si zahrát Ligu mistrů nebo nějaký Evropský pohár na nejvyšší úrovni, což se mi povedlo s Tatranem Prešov, kdy jsme byli každoročními účastníky Ligy mistrů, takže to bylo něco neskutečného. Odešel jsem čerstvě ve dvaceti letech do Prešova a hned jsem nastupoval v Lize mistrů proti špičkovým mančaftům. Tahle zkušenost mi dala strašně moc do života, hlavně jsem se osamostatnil. Byl jsem hozený do vody a řekli mi, ať se naučím plavat. Trénoval jsem bok po boku s nejlepšími hráči a reprezentanty, což mě posunulo. Naučil jsem se vnímat, že házená není jen o gólech, ale i celkovém profesionálním chování sportovců. Začal jsem vnímat věci kolem házené jinak, než když jsem byl zvyklý z házené tady v Zubří.

Za celou tu dobu jste hájil jen dva dresy v zahraničí, a to slovenského Tatranu Prešov a německého Dessau. Dokázal byste srovnat přístupy k házené v Česku, na Slovensku a v Německu?
Vzhledem k tomu, že jsem byl tady v Česku odmalička a vychovalo mě Zubří, můžu říct, že přístup k mladému člověku, který bojuje o sestavu, je ve všech zemích podobný. Pokud je hráč nastavený tak, že chce podávat maximální výkony, chce být v reprezentaci a srovnávat se s těmi nejlepšími na hřišti, musí přistupovat k zápasům, tréninkům i celkové životosprávě na 100 %. Je pravda, že v Německu mladí hráči jsou podle mě vyzrálejší a vyspělejší jak v herním myšlení, tak i po stránce fyzické zdatnosti. Jinak slovenskou a českou házenou bych srovnal na podobné úrovni, ale Němci jsou preciznější.

Přemýšlel jste už dlouho o návratu zpět do Česka?
S přítelkyní jsme se o tom bavili už půl roku nebo dokonce rok před tím, než mi končila smlouva v Německu. Cítil jsem, že už je čas se vrátit domů. Chtěl jsem ještě hrát jako aktivní hráč v Zubří, a také bych se sem nechtěl vracet až někdy ve 38 nebo 39 letech a týmu moc nedat. Teď jsem se vrátil v takovém věku, kdy dokážu ještě hrát zápasy a mančaftu něco přinést. Ať už v kabině nebo zkušenostmi, pořád jsem platný pro tým, a tak jsem se chtěl klubu odvděčit za to, že ze mě vychoval takového hráče, jakým jsem. Chci se ukázat nejlépe, jak umím, a to na hřišti.

FOTO+TOP: Michal Struž

Kromě klubové úrovně jste oporou i v národním týmu, za který nastupujete už od roku 2009. Co pro vás znamená několikaletá zkušenost s reprezentací?
Bylo to mým snem. Kromě Ligy mistrů, každý házenkář sní o tom oblékat reprezentační dres. Jsem opravdu rád, že jsem dostal tuhle možnost v celkem brzkém věku. Co si vzpomínám, bylo mi čerstvě 17 roků a byl jsem pozvaný do mančaftu, i když jsem ještě nehrál, abych nasával atmosféru a seznámil se s kluky. Byla pro mě čest, že si v takovém věku někdo vzpomenul, kdo je Hrstka, a oslovili mě na trénink. Za to jsem opravdu vděčný. Zkušenosti jsou k nezaplacení. Od té doby jsem tam prakticky pořád jezdíval, to člověk musí zažít. Nedá se to naučit teorií. Jsem rád a děkuji všem trenérům a hráčům, kteří mi pomáhali výkonnostně růst v reprezentaci. Pořád jsem v nominaci a jsem rád, že mi trenéři věří. Dokud budu stále v reprezentaci a budu platným hráčem, vždy přijedu a budu hrdě reprezentovat, protože to je pro mě čest. Doufám, že to tak pár let ještě bude.

Už 6. listopadu vás doma čeká zápas kvalifikace na EURO proti Lucembursku. Jak se na soupeře připravujete?
Abych řekl pravdu, soupeř je taková velká neznámá. Nejsem si jistý, ale myslím, že proti Lucembursku budu nastupovat poprvé. Vůbec nevím, o jaké hráče se tam jedná, ale všechno si to zanalyzujeme. Věřím, že nás trenér Sabate připraví stejně kvalitně jako na každý zápas. Budeme mít dostatek informací na to, abychom soupeře přejeli a získali první dva body do tabulky.

Poslední možnost koupit si lístek na utkání zde!

Hned 10. listopadu následně vyzvete i Belgii. Co by podle vás mohl být klíč k úspěchu v kvalifikaci?
Máme jasný cíl, kterým je postup ze skupiny. Klíč je jednoduchý, a to vyhrát všechny zápasy, abychom se nemuseli strachovat o postup. Jdeme ale zápas od zápasu. Musíme teď zvládnout dvě kvalifikační utkání, a to jak doma s Lucemburskem, tak hlavně v Belgii. Potom další zápasy se budeme soustředit na Chorvatsko, ale jdeme zápas od zápasu. Prvním cílem je na začátku listopadu získat čtyři body.

FOTO: Michal Struž