Pro Handball+ Petr Fojtík, redaktor MF Dnes

„Sleduji všechny dostupné sestřihy, záznamy. Strašně mě to zajímá. Vždycky jsem studovala videa, připravovala se na utkání, jak soupeř hraje. A baví mě to doteď. Kdo a jak chytá, odkud a jak střílí,“ říká členka slavné generace, která v roce 1986 získala na stříbrném mistrovství světa pro československou, respektive českou házenou poslední medaili na velké akci.

Co jste říkala na vystoupení českého družstva v Dánsku?

Mrzelo mě, že jsem se nemohla dívat na přímé přenosy na placeném kanále. V době, kdy diváci nemůžou do haly, je škoda, že se zápasy nevysílají na dostupném programu. Ale viděla jsem sestřihy, záznamy. Skupiny na mistrovství Evropy jsou mnohem těžší než na mistrovství světa. Na Euro narazíte ve skupině jenom na těžké soupeřky. Tušila jsem, že to budou mít holky velmi obtížné. I když první dva zápasy po výborném výkonu prohrály, věřila jsem, že na postup mají.

To se potvrdilo. Nad Španělkami, vicemistryněmi světa, většinu zápasu vedly, ale závěr nezvládly.

Protože jsem toho odehrála spoustu, dovedu se vžít do pocitů, které holky prožívaly. Zbývalo jim deset minut, aby zápas dotáhly do vítězného konce. Ale sport je strašně vrtkavý a takové chvíle jsou pro sportovce strašně těžké. Je kousek od vítězství, jenže se to zlomí a pocity jsou ještě o to horší. Soucítila jsem s nimi. Byla to velká škoda.

Na mistrovství světa v roce 1986 jste jako dvacetiletá byla součástí stříbrného družstva. Jak často vám naskočí vzpomínky?

Začala jsem reprezentovat v sedmnácti a tohle bylo moje první mistrovství. A hned jsme získaly medaili. Vzpomínám hodně často, když jsou šampionáty. V té době jsem si myslela, že ještě zažiji pocity stupňů, ale už se to nikdo nepodařilo.

Tušíte proč?

Faktorů je hodně. Tehdy jsme předběhly dobu. Byly jsme výborně fyzicky a silově připravené, tvrdě jsme dřely, abychom dosáhly výsledku. Čerpaly jsme z naší české kreativity, chytrosti. To nám říkali všichni. Tenkrát se hrála házená na vysoké spojky, které střílely góly a rozhodovaly zápasy. My jsme vysoké spojky neměly, ale kondicí a chytrostí jsme je nahradily. Hrály jsme na vynikající pivotky, měly jsme i výbornou bránu. To všechno jsou věci, které jsou potřeba i v současné házené. Negativní vliv měl i rozpad republiky. Tvořilo se nové reprezentační družstvo, na šampionáty jsme se musely dostávat přes různé kvalifikace.

Přibyla i konkurence, že?

Je velká. Dříve nehrálo na mistrovství tolik družstev. Na příštím světovém šampionát bude poprvé 32 týmů. Když jsme postoupily na olympiádu v Soulu, hrálo tam jen osm týmů. Za nás jsme téměř neznaly africké týmy, Brazílii, která byla na poslední olympiádě v Riu na vrcholu. Porážely jsme Dánky. Přijely do Chebu, dívaly jsme se, jaké mají krásné barevné trenky. A pak jsme jim daly o deset. Porážely jsme Francii, na mistrovství Evropy jsme postoupily po vítězství o šest gólů v Holandsku.

Jak vnímáte proměnu házené za léta, co se jí věnujete?

Hodně ji změnila pravidla. Když se v roce 1997 se změnilo pravidlo výhozu po gólu, byla to pro mě obrovská změna. Házená se strašně zrychlila. Když jsem začínala, musely jsme počkat, až soupeřky překročí půlku. Najednou jsem musela co nejrychleji lovit míč ze sítě. Začalo se hrát na druhé vlny. Brankářky to mají těžší, protože se hraje více do otevřených obran. Jejich úspěšnost se snižuje. Častěji se střílí z prostoru brankoviště než ze spojek. Střelci mají lepší techniku.

Vy jste se tři dekády držela na vrcholu. Jak jste to dokázala?

Měla jsme štěstí, že jsem byla schopná se adaptovat na všechny změny a přizpůsobit se vývoji. I proto jsem mohla chytat i po čtyřicítce. Chytat stylem jako v 80. letech bych nemohla. Všechno nové jsem se chtěla neustále učit. Zpočátku jsem třeba chytala ze souhlasné nohy, z ní jsem se odrážela nahoru. Změnila se střelba křídel, která dříve více skákala a střílela kolem země. Teď skáčou do vrchu. Pivoti stříleli skokem, lehem do brankoviště, takže jsem vykrývala spodní část branky. Sedala jsem si. Teď jsou pivoti schopní přijmout míč v každé situaci, i do jedné ruky. Jsou pod obrovským tlakem obránkyň. Přesto zpracují přihrávku, otočí se a vystřelí. Proto musí brankářky před pivotem vykrývat větší prostor a chodí ven.

Jak vidíte svoje gólmanské nástupkyně v reprezentaci Satrapovou, Kudláčkovou?

S Luckou Satrapovou jsem v reprezentaci ještě hrála a trénovala ji. Fandila jsem ji a předávala zkušenosti. Věděla jsme, že z ní bude výborná brankářka. Byla jsem ráda, že se jí to povedlo. Petru Kudláčkovou jsem poprvé viděla na Kempu nadějí v Nymburku, když jí bylo šestnáct. Tehdy tam nad všemi vyčnívala. I když nevyniká výškou, věděla jsem, že se stane také výbornou brankářkou. Na Euru výtečně zastoupila Lucku Satrapovou. Tradice v bráně pokračuje, z čehož mám velkou radost.

V reprezentaci dorostenek máte na starosti brankářky. Jaká je budoucnost na tomto postu?

Celkově je to spjaté se základnou v naší házené, která se postupem času ztenčila. Brankářek nebylo dostatek, ale v poslední době se to mění. Určitě máme talenty, kandidátky pro reprezentační družstvo. Ať už ty, které ještě nezasáhly do reprezentace, nebo ty, které prošly juniorským družstvem, které jsem trénovala. Jsem přesvědčená, že nástupkyně budou. U nás je velká tradice brankářské školy.

• 

  Lenka Černá se svými svěřenkami na specializovaném kempu pro brankářky.

Letošní rok poznamenal koronavir. Jaký to může mít dopad na vývoj mládeže?

Bude velký výpadek, ale pandemie má velký vliv na všechny sportovce. Netrénuje se, stali se z nich domácí cvičitelé. Při prvním zákazu na jaře byla nálada ještě taková, že všichni se snažili a posílali videa, jak sportují. Mysleli si, že to bude na chvilku. Na podzim snaha opadla, neví, kdy budou pořádně trénovat. Když se omezení trochu uvolnila, bála jsem se, že o první trénink nebude velký zájem, děti nepřijdou a zůstanou u svých počítačů. Ale stal se opak. Byly šťastné, že jsou zase spolu, že můžou zase něco dělat. Nadšení návrat velice urychlí.

Talentů je ale méně než za vašich časů, ne?

Pořád se rodí, ale je jich méně, protože musím vybírat z menšího množství. Musíme je více hledat, nemáme je přímo před sebou na hřišti. Jsou vytvořené různé projekty. U projektu regionálních center jsem byla. Měli jsme za úkol hledat talenty ve Zlínském kraji v okolních klubech. Projekt byl výborný, dařilo se to. Zrovna v dorostenecké reprezentaci máme brankářku, která by jinak neměla možnost se do reprezentace dostat.

Ví vaše malé svěřenkyně, kdo je trénuje, čeho jste dosáhla ve své kariéře?

Myslím, že to ví. V dnešní době se dá všechno najít. Nelpím na to. Ale někdy jim povídám střípky z mé kariéry. To poslouchají a koukají.

Ještě si na tréninku stoupnete do brány?

Občas ano, protože mě to láká. Ale bohužel mám velké problémy s kolenem, které mám z házené zničené. Přitom strašně moc bych se chtěla postavit do brány a všechno jim ukázat. Když máme cvičení s míčem, tak se připojím a ony se diví. Říkám jim: Holky, rukama můžu. Dělali jsme soutěž na rychlost reakce a vyhrála jsem.

Práce u vrcholové házená vás už neláká?

Teď se snažím dělat naplno s mládeží. Uvidím, kam mě házenkářský život posune. Jsem otevřená všem věcem.