Český házenkářský fenomén končí: Čas letí, ví Knedlíková a loučí se s reprezentací. Rozlučka už v Brně!

Pro řadu začínajících hráček je ikonou, pro mnoho expertů zase prototypem lídra. Jana Knedlíková definitivně uzavírá kapitolu v reprezentačním dresu. „Kdyby šel věk zastavit a člověk nestárnul, reprezentovala bych určitě dál. Je to obrovská čest,“ říká jedna z nejúspěšnějších českých hráček v historii.

Kdy se vám začaly poprvé honit hlavou myšlenky na konec v reprezentaci? 
Nebylo to vůbec jednoduché rozhodnutí. Ale věk se zastavit nedá, cítím, že už je čas. Čas dát prostor novým hráčkám. Začalo se mi to honit hlavou na mistrovství světa ve Španělsku 2021. Tam přišel první impuls.

Je to i o tom, že kloubit dlouhodobě klubovou scénu a národní tým není už tak jednoduché jako dřív?
Právě tenhle důvod hraje zásadní roli. Někdo si možná nedokáže úplně představit, co vlastně znamená reprezentovat. Člověk hraje celou sezonu klubové soutěže a když je týden pauza, odcestuje na reprezentaci. Vrátí se zpátky a hned pokračuje v klubu. Upřímně už to nezvládám. Vím, že tělo stárne. Možná bude pro řadu lidí těžko pochopitelné, proč pokračuju v klubu a reprezentaci ne, ale nedokážu si představit, že bych třeba s holkami absolvovala Golden League. Tam se hrály tři zápasy za sebou ve čtyřech dnech a s normálním ligovým režimem středa – víkend jsem takové množství zápasů absolvovala několik let za sebou. Zákonitě se to na tělu projeví.

Posledním domácím zápasem v reprezentaci pro vás už navždy zůstane skalp olympijských vítězek z Francie v Plzni. To není špatná vzpomínka, že?
V nejlepším se má skončit (usmívá se). Mám z toho utkání takový pocit, že jsme si ho všechny moc užily. V Plzni byla super atmosféra, sešly jsme se ještě ve starší generaci, hrála s námi Iveta Korešová… Vzpomínky jsou, a ještě budou příjemné. Rozhodně je vždycky fajn porazit Francii. Ale samozřejmě tím, že se nám před rokem kvalifikace celkově nepovedla, úspěch to trochu zastínilo. 

Jak jste si užila všechny ty roky v národním dresu?
Chtěla bych říct, že reprezentovat svoji zemi je obrovská čest. Vážím si toho, že jsem mohla být v národním týmu. Kdyby šel stopnout čas a člověk by nestárnul, tak budu reprezentovat s radostí dál. I když jsem hrála v zahraničí, ráda jsem se vracela. Byla to vždy pěkná změna. Zpět mezi svoje kamarádky, do českého humoru. V nároďáku byla skvělá parta, se kterou bylo super společně bojovat za úspěch. To byla taky naše největší síla, že jsme držely spolu.

Najdete jeden moment, jeden šampionát, který je dominantní?
Nejvýraznější pro mě byla asi – možná trochu překvapivě – má vůbec první úspěšná kvalifikace a následující mistrovství Evropy 2012. Vrátily jsme se mezi elitu asi po deseti letech. Najednou jsme mohly hrát proti holkám z televize. Tenkrát jsme měly ve skupině domácí Srbky, Norky a Ukrajinky, takže top týmy. A podařilo se nám postoupit ze skupiny.

Teď jste pro řadu mladých nadějí zase holka z televize vy.
Kdybyste se mě zeptal před deseti lety, kam bych si přála v kariéře směřovat, ani bych se neodvážila mít takové sny.

Koneckonců minulou sezonu jste přidala kromě norského titulu a poháru s Kristiansandem také váš pátý titul v Lize mistryň. Je to i pro vás tak neuvěřitelné číslo?
Když se ohlédnu zpátky, moje kariéra vážně byla víc než snová. Teď samozřejmě doufám, že se mi podaří Ligu mistryň vyhrát i pošesté (směje se). Jediné, co mi chybí a mrzí mě, je fakt, že se nám nikdy nepodařilo dostat s reprezentací na olympiádu. Jde asi o sen každého sportovce, je to nezapomenutelný zážitek. Ale cesta kvalifikací bývá extrémně složitá a náročná. Nevím, jestli mohla být reálná, člověk snít každopádně musí. 

Velká kariéra se vám nicméně pootevřela i díky reprezentaci, že?
Je to tak. Za reprezentaci jsem začala hrát v momentě, kdy také došlo ke generační obměně a nemůžu říct, že jsem byla v pozici, kdybych před sebou měla zkušenější hráčku a mohla se od ní učit. Naopak jsem se snažila později v kariéře holkám zkušenosti a rady předávat, snad se mi to aspoň trochu povedlo a budou na mě vzpomínat v dobrém. Jinými slovy jsem se jim snažila dát to, co mně na začátku kariéry trochu chybělo.

Teď reprezentace prochází pod norským realizačním týmem generační obměnou také…
V každém týmu je mládí potřeba. Naopak v reprezentaci byly generace, které se do týmu nezapojily, a proto vzniknul takový skok. Do olympiády v Los Angeles 2028, což je cíl, chybí pět let. Mladé holky během nich získají určitě obrovskou řadu zkušeností, měly by z nich vyrůst ostřílené hráčky a tahounky. Každá mezinárodní konfrontace je může jedině posunout a něco naučit. Ale víc než na olympiádu je potřeba se soustředit na kvalifikace a probojovat se na mistrovství, protože bez nich to nepůjde. Ta šance ani jiná není.

Co byste právě mladým hráčkám poradila, aby jednou měly kariéru podobnou té vaší?
Je potřeba na sobě pracovat. Vážně makat. Holky si musí uvědomit, co chtějí a co je jejich cílem. Myslím si, že teď mají vycházející talenty daleko snazší možnost se učit od zkušenějších. Je také jednodušší sledovat mezinárodní level házené v médiích a ptát se hráček, které třeba zahraničním angažmá prošly. Mohou tak předat, jak to dělají venku, co je dobré a co naopak nefunguje.

Teď čeká národní tým dvojzápas o všechno, o mistrovství světa si zahraje se Švýcarskem. Jak to vidíte? 
Švýcarsko investovalo do programu na vývoj hráček, dělají velké pokroky. Zápas to určitě nebude jednoduchý, ale pokud holky budou samy sebou a budou hrát kolektivně, myslím, že to mají ve svých rukách. A bojovat budou, o tom nepochybuju. Myslím, že je určitě lepší hrát odvetu doma (11. dubna, 19:30 v Brně). V domácím prostředí se hraje líp.

Na zápase je plánovaná vaše oficiální rozlučka s kariérou v reprezentaci. Těšíte se?
Jsem na to zvědavá. Moc nevím, co od toho čekat, jestli to bude spíš veselé, nebo smutné (směje se). Co se týče akce v Brně, doufám, že se podaří vytvořit a napodobit atmosféra, kterou fanoušci vytvořili mužskému nároďáku proti Islandu. Ve světě jsou čeští fanoušci unikát a bylo by krásné, kdyby utkání vypadalo stejně. 

Budou vás svrbět ruce?
Určitě to pro mě bude těžké. Jakmile člověk nehraje a kouká na to zvenku, je to možná ještě horší než být na hřišti. Budu holkám strašně moc fandit, jen tentokrát už budu na tribuně.